Fuuu... Já se hned od začátku musím přiznat, že toto bylo pro mě celkem náročné čtení, jak v tom pozitivním, tak i negativním směru. První polovina mě vůbec nebavila, vůbec jsem nepochopila, o co vlastně v knize má jít a kam má příběh směřovat, bylo celkem těžké, aby si udržela mou pozornost. Avšak!!! Od druhé poloviny se to začalo konečně ubírat tím správným směrem. Začalo to být napínavé, akční, mrazivé a hlavně tajemné. Všechno začalo do sebe zapadat a byla jsem mile překvapena. Co se týče postav, tak se zde objevují tři hlavní dějové linky: Adolf, Švejk a Julie. Na tomto mě nejvíce bavilo, že každá postava prožívá úplně jiné problémy a trápení se kterými se snaží vypořádat. Bohužel hlavní hrdina Adolf mě nebavil vůbec, trochu jsem tu postavu a její chování nechápala a tápala v tom. No ale Julie? To byla naprostá bomba, tu jsem si zamilovala od začátku a hned jsem se do ní vžila. Konec knihy mě totálně dostal, ale jakože úplně, čekala jsem všechno, ale toto?! Absolutně ne a byla jsem hrozně překvapená! Vlastně samotný příběh je i dost poučný a k zamyšlení a to se mi na tom líbilo nejvíce.

K definování stylu Daniela Krásného postačí jedno jediné slovo: Cool. Ovšem pro ty, kteří čtou Danielovy recenze na IG, to není žádným překvapením, jeho krátké texty jsou často přímým direktem bez zbytečných tancovaček. A nejinak je to v případě Danielova románu: spousta nezvyklých přirovnání, efektních vět a popisů propojujících anglická slova s českými. Vliv reklamky je zkrátka znát. Jak je to ale s příběhem? O mysteriózní román jde až v druhé řadě – tady cítím redaktorský vliv Miloše Urbana, kterému jsou také vlastní příběhy, v nichž jde o tajemno jaksi mimochodem. Ale to vůbec není na škodu. Druhý dech je totiž příběhem o druhých šancích a zlomených srdcích – a to nevyjde z módy snad nikdy. Zvlášť v tak nablýskaném hávu. Krásného román je navíc pocukrován nekonečným zástupem pomrknutí na hororové znalce, což vždycky potěší. Shrnuto pod čarou: Druhý dech mě bavil. A to moc. Forma sice vítězí nad obsahem, ale je to špatně? Nemyslím si. U písničky mě taky ze všeho nejdřív chytne melodie. A když ji nechám vplout do uší, i ta slova si nakonec najdou cestu. Stejně jako v případě Druhého dechu, který má tah na branku a rozhodně navnadí na další kolo. Takže, Dane, prosím, piš!