Ta chmurná tečka, poslední věta je tak typická. Myslím si, že McCarthy prostě chtěl ve finálních letech jen tak nadhazovat do vzduchu některé svoje myšlenky, nebo věci, o kterých rád přemýšlel a tak si zvolil psát tenhle více dialogový styl textů, jako je třeba 'The Sunset Limited'. (...) 'Stella Maris' je tak jeho finálním textem, označovaná za dovětek k 'Pasažérovi'. Oboje si definitivně budu muset přečíst znovu. Alicia, sestra protagonisty Bobbyho z předchozí knihy, se objeví před klinikou Stella Maris se spoustou peněz. Její bratr je po nehodě v kómatu a ona se rozmýšlí nad tím, jestli ho má nechat odpojit. Po následné hospitalizaci, vzhledem k předchozím záznamům a problémům, se doktor Cohen pouští do rozhovorů s protagonistkou. Člověk postupně rozplétá komplexní život velmi komplexní mladé ženy, která je nesmírně inteligentní, nadaná v matematice, ale taky má halucinace, které jsou pro ni tak reálné, jako vše ostatní, a zpovídá se o svém životě, o svém otci, který se jako vědec účastnil Projektu Manhattan, zpovíá se o zálibě v hudbě (specificky housle), v závislosti na tématu x čtenáři jsou některé části přístupnější a některé méně. Řada věcí se točí okolo Světa, jeho chápaní, matematiky, kvantové fyziky, dojde i na McCarthyho oblíbenou historii a funkci jazyka, ale pak se třeba úplně přeskočí a začne se řešit třeba Aliciin vztah s jejím bratrem, do kterého je od svých dvanácti let zamilovaná ("...a chtěla to s ním dělat, pořád chce, protože na Světe jsou horší věci." / ze snu ji probudil orgasmus, který měla z toho, když viděla jeho obličej celý od jejích šťáv), ví, že je to jediná, neopakovatelná láska jejího života, kterou zakusí a z množství jejich interakcí ji vnímá jako pevně daný bod a i přestože ji Bobby taky miluje, drží se zpátky, zatímco Alicia si ho chce vzít a mít s ním dítě a je to něco, čemu nemůže pomoci. Tahle část, kontrastující se vší tou vědeckou a badatelskou, do textu vlévá jakýsi život, i třeba to jak Alicia popisuje, že měla velmi sexuální prožitek jen z toho, že její záda použil hráč basketbalu, aby si na ni položil papír a mohl něco napsat. Člověk tak, jak by asi u terapie očekával, odkrývá velmi osobní portrét mimo jiné i zcestovalé a jazykově znalé osoby (znalost Němčiny, studium ve Francii, původ rodiny z Rumunska, o kterém Alicia líčí svoje finální sebevražedné myšlenky). Její osud jakoby se zdál být i přes nasazení, život, inteligenci, humor a zápal, od samotného začátku, chmurnou tečkou, kterou pomalu kreslí McCarthy od samotného začátku. Některém stvořením není přáno, někteří z nás umírají sami, bez toho, aby okusili pravou, naplněnou lásku... někteří jsme obklopeni temnotou, po celý čas, nebo jeho většinu, jak Alicia říká "...můj život není jako ten váš. Moje hodina. Můj den. Kdysi jsem snila o našem poprvé. Pořád o tom sním. Chtěla jsem, aby si mě vážil. Chtěla jsem, aby do mě vnikl, jako do katedrály." Tolik chtění, tolik nadání... ale k čemu, když nejste schopni s tím naplno žít...

Na rozdíl od Pasažéra mi tenhle dvousetstránkový rozhovor přišel trochu na sílu. Aliciiny myšlenky a náhledy jsou zajímavé, ale celé je to podáno s mnohem větší přímočarostí, než by člověk čekal – jako by to ani nenapsal tentýž autor. Vlastně si moc nejsem jist, proč to napsal McCarthy takto – rozumím tomu, že je autor skeptický vůči psychologii a psychiatrii (kdo by taky nebyl) a že jej příliš nezajímá psychologizování (jak jinak), ovšem coby beletrizovaná filozofická disputace text působí rozpačitě – nejde o to, že dr. Cohen pro Alicii není rovnocenným diskuzním protějškem, ale on v podstatě neustále působí prakticky jako úplný pitomec (jak ostatně naznačuje v doslovu i L. Nagy). Oproti tomu Alicia sice říká zajímavé věci, ale coby postava nevychází z rozhovoru až tak geniálně, jak by dle všeho vycházet měla. Autorův skeptický pohled na svět a jeho subverzivní kritika intelektuálních konceptů jsou mi sympatické atd. Ovšem většina hardcore filozofických témat, které se v knize probírají, odpovídají svojí úrovní podání dejme tomu bakalářskému semináři na filozofii – očekával bych tedy, že dr. Cohen bude přinejmenším na téhle rovině reagovat jako inteligentní a vzdělaný psychiatr, přitom se neustále projevuje jako ignorant & nechápavý imbecil. Je to součástí hry? Hraje to na Alicii? Hraje to McCarthy na čtenáře? Ale proč tak křiklavě a za jakým účelem? Vždyť i se subtilnějším, dejme tomu realističtěji podaným způsobem by autorský záměr vynikl – domnívám se, že dokonce mnohem lépe. Vlastně mě jeden důvod napadá: McCarthy v některých svých knihách parafrázoval populární žánry a vytvořil tak jejich svérázné antiverze – v tomto případě by tedy mohlo jít o pervertovanou variantu na Sherlocka Holmese, kdy superinteligentní Holmes dojde k mezím lidského chápání (které je vlastně omezené už samotným intelektuálním nástrojem – tedy jazykem, jenž svět "pouze" zrcadlí a jejž Alicia/McCarthy ironicky označuje jako prastarou nákazu), načež rezignuje na úplné a konzistentní poznání, přičemž natvrdlý dr. Watson se prostě nemění – přes veškeré své vzdělání a zkušenosti je zkrátka neustále úplně mimo... Kromě toho jsou v knize drobné nekonzistence, které spolu s až příliš jednoduchými efekty, jak působit na čtenáře (či na dr. Cohena?), vedou k nejistotě ohledně dotaženosti (třeba nechápu, proč když Alicia mezi svými intelektuálními vzory uvádí Hypatii, tak na další dotaz, zda má mezi oblíbenci nějakou ženu, zmíní jen Emmy Noetherovou). Řada detailů mě ovšem opravdu pobavila: např. jak vtipným způsobem relativizuje hrdinka vliv J. von Neumanna na přijetí Gödelových vět (John prostě jen potřeboval dát všem nahlas vědět, že Gödelovu přednášku pochopil).