Moje první kniha od Petry Soukupové a bylo to tedy pořádné psycho. Na styl psaní jsem si chvíli musela zvyknout, ale jakmile se tak po pár stránkách stalo, nemohla jsem se odtrhnout. Výborná sonda do života jedné obyčejné rodiny. Postava hlavní hrdinky Veroniky je až brutálně vystavena mnoha životním výzvám, které život přináší. A znovu se zde potvrzuje, jak důležité ( možná nejdůležitější) je to, co si odnášíme do dalšího života z dětství, jak se snažíme neopakovat vzorce chování svých rodičů, byť někde v podvědomí se jich nedokážeme zbavit. Žijeme si ten zdánlivě poklidný život, ale čas pracuje proti nám. Rodiče stárnou, děti se dostávají do puberty, obě kategorie se projevují značnou mírou sobeckosti, zvláště dospívání dcery a syna, je zde popsáno velmi naturalisticky. Nevím jak Vy, ale já se v některých situacích našla, výchova dětí je alchymie a ne vždy víte, kdy je dobře mlčet a kdy už zasáhnout. Navíc se z těch Vašich miláčků stanou na pár let nepříjemní cizinci, kteří Vás k sobě pustí jen sporadicky a neochotně a Vy nevíte jak s tím naložit. Zajímavá je i postava manžela Veroniky, nemohu se rozhodnout, zda byla kladná anebo ji i ona ( svým způsobem) dostala do bodu zlomu, z něhož se pracně, a někdy vůbec, vracíte na cestu, která Vás dovede k cíli, který hledáte a často i potřebujete. Moc jsem Veronice držela palce, přes konec, který mnohé naznačil, ale chci věřit, že naděje tu je a člověk by se jí měl, přes všechny problémy a životní kopance, držet do poslední chvíle a nevzdávat to. Umírá přece poslední. Syrové čtení, které se mi dostalo pod kůži a jak jinak, musím se kouknout po dalších knihách autorky .

Z mé strany zbytečně dlouho odkládaná kniha. Příběh mě okamžitě vtáhl a jen velmi těžko se mi od něj odcházelo. Myslím, že pokud bych měla čas, dám knihu i na jeden zátah, tak moc mě příběh bavil. Na druhou stranu je velmi smutné si přiznat tu hrozitánskou podobnost se svým vlastním životem a pocity, které občas řeším. Jak říká můj tatínek se smutkem v očích: "Rodiče si hold nevybíráme". Ač knihu hodnotím 5*, přeci jenom musím podotknou. Za prvé: hlavní hrdinové mě svým chováním někdy pěkně štvaly. Za druhé: světlo na konci tunelu v samotném závěru knihy je sice krásný konec knihy, ale po předešlém ději by k němu vedla ještě pěkně dlouhá cesta. Příběh se musí vnitřně dotknou každého, jelikož témata, která se tady řeší jsou ze života. Tato kniha se autorce povedla, doporučuji!